pupidu

malé ženské pelemele

Pinakotéka

Spravedlnost bez moci je bezbranná, moc bez spravedlnosti je tyranie.-Blaise Pascal
Bohyně krásy v umění je bohyní kýče.

Liz Taylor - 23.3.2011 (79 let)

Who is afraid of Vir

nach Berlin

tacheles_Berlin.jpg

Poslední bitva berlínských bohémů

Boj mezi developery a obránci typického rázu volnomyšlenkářských čtvrtí německé metropole se chýlí ke konci.

Chálid Chenáví vyhlíží z okna: oprýskaný beton, zdi s pestrobarevnými grafiti, mraky plakátů poutajících na nejrůznější kulturní akce, mládež klábosící na roztrhaných pohovkách s pivními láhvemi v rukou. „Zavřít to tu všechno by byla ohromná chyba,“ říká. „Mezi uměním na prodej a uměním je rozdíl. Vidíš ho všude tady kolem.“

 Chenáví nemluví jen tak o nějakém místě na bezvýznamném okraji někdejšího Východního Berlína, ale o Tacheles: jednom z nejslavnějších squattů a nezávislých uměleckých center poblíž středu města, ve stále atraktivnější čtvrti Mitte, kterou navštíví statisíce turistů ročně. Tacheles si možná užívá poslední týdny svobody. Hrozí mu zavření, anebo, podle posledních zpráv, i radikální přestavba, pokud se developerská společnost Fundus Group domůže svého. „Budeme bojovat,“ říká AR Adler, jeden z umělců pracující v Tacheles. „Toto je jedno z posledních míst, kde mohou umělci tvořit svobodně.“

Po téměř dvacet let bylo Tacheles – jméno centra je odvozeno od židovského slova upřímný – jedním ze zásadních míst pro současné umění i berlínskou undergroundovou scénu. Domov squatterů v éře probouzejícího se anarchismu po pádu Berlínské zdi – „tehdy bylo možné vše,“ říká devětačtyřicetiletý Chenáví – si našel vlastní cestu přes ošuntělý, živý, postkomunistický šmrnc ke klidnějšímu Berlínu současnosti. V Tacheles byla zřízena hudební studia, v nichž nahrávaly i známé kapely jako Peaches, proběhly tisíce výstav. I Donatella Versace použila jednu z prací tacheleských umělců ve své nedávné kolekci. „Je to tu jak na newyorské scéně ve zlatých šedesátých,“ říká devatenáctiletá Amy Freedová, turistka ze zámoří.

 

 

Tacheles byla zřízena hudební studia, v nichž nahrávaly i známé kapely jako Peaches, proběhly tisíce výstav. I Donatella Versace použila jednu z prací tacheleských umělců ve své nedávné kolekci. „Je to tu jak na newyorské scéně ve zlatých šedesátých,“ říká devatenáctiletá Amy Freedová, turistka ze zámoří.

Amy může být jedním z posledních návštěvníků, kteří projdou skrz zafačované a plakáty polepené dveře. Před deseti lety prodalo vedení města pozemky a stavební práva developerům. Ti chtějí Tacheles proměnit na luxusní bytový komplex s hotelem a několika obchody. Dosavadní, tvrdě vybojovaná smlouva umožňuje umělcům zůstat a tvořit za pouhé euro na rok. Úmluva ovšem v prosinci 2008 vyprší.

Thomas Schingnitz, který je firmou pověřen na celou záležitost dohlížet, přislíbil, že Tacheles zůstane kulturní institucí. Umělci však znají osud jiných podobně zaměřených squattů: z ateliérů se stanou bytovky, z výstavních síní nákupní haly a ke střeše bude zavěšeno několik obrazů. Galerie přežije symbolicky, nejlépe hned vedle kotelny. Pokud se nepodaří záměr Fundus Group zvrátit, budou stávající nájemníci centra s téměř absolutní jistotou vypovězeni. A tak dnes shánějí spojence. „Máme už dvacet tisíc podpisů a podporu z celého světa,“ říká Linda Carenová z občanského sdružení, která Tacheles provozuje.

Od politiků, tedy přinejmenším od levicí spravované radnice, se ale sdružení podpory nedočká. Již v roce 2002 mu v rámci rozpočtových škrtů přestala vyplácet dotace. „Že bude centrum zavřeno? No, to je život,“ říká mluvčí Komise pro kulturu při Magistrátu města Berlína. „Ano, Tacheles bývalo úžasným místem velkého kulturního významu. Ale dnes už není. V Berlíně se stále úžasná místa objevují… a zase mizí. Je to v povaze města. A že je Tacheles ve všech průvodcích? I obsah průvodců se přeci rok co rok mění.“

Také další ze slavných berlínských squattů čelí podobnému tlaku. Kondek se svými přáteli sedí na parkovišti tahačů vedle Köpi, squattu na Köpenicker Strasse, a pije. „Jeden den to tu celé zavřou,“ říká devětadvacetiletý Kondek, který zde žije pět let, tedy když zrovna necestuje po Evropě. „Establišment nesnáší způsob, jakým myslíme.“

Reportáže v německých médiích se již pár let zaměřují na právní bitvy mezi zakladateli, squattery a umělci. Jen málo z nich se ale snaží hájit idealistické principy, dle kterých byl squatt založen, či na ně alespoň upozornit. Reportérům běží spíš jen o peníze. Mnozí, levicově se tvářící, navíc zazlívají občanskému sdružení, které provozuje Tacheles, konflikt s majitelem baru Zapata v druhém patře. Bar byl původně zřízen, aby financoval umělecké ateliéry. „Původní myšlenka zněla: proč utrácet naše peníze za pivo v barech venku, když můžeme mít vlastní bar a vydělávat peníze, které nám umožní tvořit nezávisle na omezeních trhu,“ říká Chenáví.

Ale bar Zapata neplatí sdružení Tacheles nájem ani vodné už celé roky. „Nechci podporovat kapitalistickou diktaturu,“ říká nájemce a provozovatel baru Ludwing Ebebn. „Přestal jsem platit nájem, když jsem pochopil, že nejsem vítán.“

Chenáví odmítá, že by se Tacheles komercionalizovalo. Říká: „Jen jsme se snažili dělat věci efektivněji, abychom našetřili nějaké peníze. Pořádáme výstavy, třicet umělců zde platí jen minimální nájem za ateliéry. Nahrávací studia a divadlo jsou téměř zdarma. Ukažte mi, kde jsme se zaprodali.“

Bitva o budoucnost Tacheles se blíží vyvrcholení. Umělci představili vlastní kompromisní plán rozvoje založený na nové nadaci, spolufinancování a dalších zdrojích. Developeři prohlásili, že dokument ještě nedostali, dle tacheleských však již odešel. I v souvislosti se současnou krizí na finančních trzích umělci doufají, že developerům dojdou peníze a na plán v posledku přistoupí.

Je tu však cítit, že v jakékoliv proměně Tacheles se odrazí změny v Berlíně – třebaže město zůstává jedním z umělecky nejzajímavějších a nejtvořivějších center Evropy, blíží se každým rokem víc k mainstreamu: dříve bohémské čtvrti jsou pozvolna gentrifikovány, mizejí studentské komunity, nezávislá umělecká scéna se přesouvá do podzemí. Ještě není ztraceno, myslí si přesto mnozí z místních, přejících: „Berlín se rychle mění, ale kreativní lidé mohou stále nalézt místo,“ říká Stefan Rother, známý fotograf, jenž dokumentoval vývoj města po dvacet let. „Alespoň pro tuto chvíli.“

Tȟatȟáŋka Íyotake

Sedící býk.jpg

Sitting Bull (Lakota: Tȟatȟáŋka Íyotake (in Standard Lakota Orthography), also nicknamed Slon-he or "Slow"; (c. 1831 – December 15, 1890) was a Hunkpapa Lakota Sioux holy man who led his people as a war chief during years of resistance to United States government policies. Born near the Grand River in Dakota Territory, he was killed by Indian agency police on the Standing Rock Indian Reservation during an attempt to arrest him and prevent him from supporting the Ghost Dance movement.

He is notable in American and Native American history for his role in the major victory at the Battle of the Little Bighorn against Lt. Col. George Armstrong Custer and the U.S. 7th Cavalry Regiment on June 25, 1876, where Sitting Bull's premonition of defeating the cavalry became reality. Seven months after the battle, Sitting Bull and his group left the United States to Wood Mountain, Saskatchewan, where he remained until 1881, at which time he surrendered to US forces. A small remnant of his band under Chief Waŋblí Ǧí decided to stay at Wood Mountain. After his return to the United States, he briefly toured as a performer in Buffalo Bill's Wild West show.

After working as a performer, Sitting Bull returned to the Standing Rock Agency in South Dakota. Because of fears that he would use his influence to support the Ghost Dance movement, Indian Service agent James McLaughlin at Fort Yates ordered his arrest. During an ensuing struggle between Sitting Bull's followers and the agency police, Sitting Bull was shot in the side and head by Standing Rock policemen, Lieutenant Bull Head (Tatankapah) and Red Tomahawk Marcelus Chankpidutah, after the police were fired upon by Sitting Bull's supporters. His body was taken to nearby Fort Yates for burial, but in 1953, his remains were possibly exhumed and reburied near Mobridge, South Dakota, by his Lakota family who wanted his body to be nearer to his birthplace. However, some Sioux and historians dispute this claim and believe that any remains that were moved were not those of Sitting Bull.

Láska smiřuje s mnoha věcmi včetně těch, které zrovna optimální nejsou.

Mike Bouchet-Nové bydlení

Mike Bouchet_New Liv

Sen je tvou nedostižnou elegancí,

který tě ani ve Smrti nezradí!

 

Můžeme být pesimisty v konkrétním případě,

ale měli bychom zůstat optimisty duchem.

 

 

 

Nežrat, hýbat se a co nejvíc času trávit se svou láskou!

magnolie u noční hvězdárny

na Petříně.jpg

Stereotyp je v každém pohybu při milování. Kdo je prázdný, vnímá jednotlivé noty, kdo miluje z lásky, slyší harmonii.
1  
2  
3  
4  
5  
6  
7  
 
Chercher la femme.