pupidu

malé ženské pelemele

Mé oblíbené nejen internetové básnířky

Hana Fousková - Psice

Hana Fousková: Psice

Zpět na výpis
Autor K tomuto dílu nebyl přiřazen autor
Popis Pravdaže mne irituje přehršel básnických emblémů, nad nimiž následně uvažuji, nakolik ještě jsou sdělnými, nakolik si jimi autor ulehčuje práci, nakolik jimi vychází vstříc vkusu publika (jež přece nejlépe ví, co je poetické a krásné) – a nakolik jich užívá z nedostatku vkusu, talentu a schopnosti rozlišovat. Málokdy jsou však takovéto kopuleté emblémy použity z nezbytí: snad u J. H. Krchovského, když zároveň napodobuje i paroduje poetiku dekadentů nebo anarchistů.
O výše uvedené nezbytnosti jsem ochoten uvažovat také nad sbírkou Hany Fouskové Psice (vlastně nad výborem Jaromíra Typlta z jejího básnického díla, doplněným o reprodukce díla výtvarného). Vznešené, poetické, literární se v ní z autorčiny vůle vyskytuje nikoliv jako obnošená maska, ale spíše jako clona stojící mezi osobní zkušeností a uměleckým textem. Lépe a přesněji: jako spojnice mezi nimi, bez níž by osobní zkušenost nebylo lze sdělit, vevázat sebe i čtenáře do uměleckých a šířeji myšlenkových tradic, podvrátit přece jejich platnost vědomím každodenně okoušeného a posléze vše nově definovat („jsem jen boží konečník“). Zdánlivě již obehrané a sémanticky vyprázdněné náhle nabývá sdělnosti – při nevšední jímavosti textů, za něž tu autorka ručí svým životem. A to i tam, kde je roucha umění užito poněkud neobratně, kde patos zakrývá banalitu („má duše dál jen sviť / mé světlo nezhasni!“); přestože se nemohu ubránit dojmu, že ostrohranná nekašírovaná realita by v dané chvíli působila umělečtěji.
Podobá-li se básnění Hany Fouskové pozdním opusům Jakuba Demla, jedné z vrstev poezie Egona Bondyho či bohnickým opusům T. R. Fieldovým (bez jejich ironického nadhledu ovšem), je to jistě dáno obdobnou existenciální situací, jež je u Fouskové ve zkratce vyjádřena verši: „Nikdo mě nečeká / nikdo mě nevnímá jako člověka / pro všechny jsem šílenec.“ Ta poezie je poezie půvabná zejména za chůze na hraně mezi velkolepým a banálním, závažným a bizarním. Na hraně broušené prací s rytmem a rýmem (včetně záměrných rytmických nepřesností vedle náslovných rýmů; rýmů dovolávajících se transakcentací a rýmů pod míru), s hrubě stehovanými metaforami („a hvězdy si sníš k večeři“). Když ono rytmické učlenění textu jako by samo vyvolávalo slova v život: „Otročím svým očím / jež nic nevidí / párkrát se otočím / a jsem bez lidí.“ Ale ve chvíli, kdy se text už už zdá rozplozovat jen ze svých vnitřních dispozic, objeví se jeho konkretizace, ukotvení zároveň v prostoru i čase: „Kotel na dřevo / svou věčnou píseň zpívá.“ A to za prolnutí vnějšího prostoru s vnitřním: „Země zimomřivá / zase dýchá samotou.“ S vědomím: „Co nenajdu v sobě to nemám.“
Koneckonců se u Fouskové věci vskutku stávají takovými, jakými se jeví; tak např. nebeský souputník naší planety bere na sebe několikeré přestrojení: „Tam vysoko na nebesích / visí měsíc křivý meč“; ale také: „Měsíc oběšený / na rozeklaných větvích borovic“ (povšimněme si: mění se nejen jeho podoba, povaha, ale i vzdálenost). A dále: „Bledý prs luny / mi hledí do okna / saju jeho mléko.“ Útěcha z věci se stává zároveň útěchou z poezie, měsíc náhražkou, nápodobou, ztělesněním jistot dávno již ztracených, zakotvením vrženosti do světa, neboť daný stav postrádá jakékoliv opory ve světě lidí: „Narodila jsem se sama / kde byla má máma když jsem se rodila? / Mléko z prsů někam vylila / a nedala mi pít.“
Věci a děje se vyjevují skrze (aktuální) vnitřní ustrojení subjektu. Poměrně úzký aparát básnických obrazů nutí Fouskovou zachycovat proměny uvnitř subjektu za prvé skrze proměnu vnějšího světa (vnímaného zejména po vertikální ose prahnutí subjektu po hodnotách metafyzických), za druhé skrze proměnu dějů, do nichž jsou věci tohoto světa (včetně onoho subjektu) vevazovány, a za třetí skrze proměnu vztahů mezi subjektem a vnějším světem (manifestovanou jako proměna světa či subjektu). Nejzřetelněji jsou tyto posuny patrné na postavě boha: skoro bychom mohli hovořit o poezii smrti boha, ba ještě něčeho horšího – takové boží proměny, v níž bůh i ďábel srůstají v jedinou bytost. Vlastně ani nevíme, čí, jakou tvář jsme právě spatřili a zdali to nakonec není odraz tváře naší ve vypouklém zrcadle? Bůh je tu jediným přítomným (spasitelem), ale „Bůh na mně sedí jako žába na prameni“. Od vědomí a veršů „Jsem poslední člověk na zemi / Jen pes vedle mě tiše vzdechl“ je velmi blízko k veršům následujícím, vysvětlujícím ostatně název celé sbírky: „Na troskách osudu / rozetnu svůj život / rozepnu svá křídla / a vzlétnu do nebes / kde jako bůh / sedí můj pes.“ A ono „jako bůh“ čtěme zároveň jako „podoben bohu“ i „na místě boha“ i „co bůh“.
Jistěže je takto nabízeno básnické (a nikoli obecně lidské) východisko z určité existenciální situace. Východisko, jehož problematičnost tkví právě v zatěžkání básnickými emblémy. Jsou-li zde zastřeny půvabně fanfarónským (a na druhé straně věrojatným, neboť ve sbírce předpřipraveným) gestem nanebevstoupení jediného společníka v osamění (činícího takto nebe přístupným i člověku), které není než každodenním umíráním, o to lépe a zřetelněji víme, že se ne vždy dostane takovéto nadstavby. To může zejména při poměrně nevelkém rozsahu autorčiny slovní zásoby působit rušivě. Chápu, že tu emblémy vystupují v roli (nedokonalého) jazyka, jímž nám má být tlumočena skutečnost, zkušenost rovnomocně duchovní i duševní. Nicméně zdůrazňuji: Přestaly by však být nezbytnými ve chvíli, kdy by se autorka odvážila psát bez příkras, bez prostředkování tradicí, literaturou. Je-li toho ovšem schopna…

Ivo Harák

Převzato z: Host 2/2009
Vydal Dybbuk, Praha 2009


Hana Fousková

Autorka, která je skutečnou prokletou básnířkou dneška. Zdá se, že má podstatně blíž ke stromům, zvířatům, horám, ba i vzdáleným planetám, než k lidem, se kterými se setkává. V září 2008 vychází v nakladatelství dybbuk její nová básnická sbírka Psice, shrnující texty za posledních deset let.

„Fouskovou jsem přečetl v tichém úžasu. Strčí do kapsy většinu mladých básníků. Ona je schopná se vciťovat do druhých, do zvířat i do Měsíce, a to je schopnost, kterou u většiny mladých básníků postrádám. Její poezie působí jako voda na poušti. Ti lepší ze zavedených básníků naší generace dovedou vyvolávat fatamorgánu, ale ona přichází se skutečnou vodou.“

S takovým nadšením reagoval literární kritik Michael Hauser na knihu básní a obrazů Hany Fouskové Jizvy (Liberec 1998). Nebyl sám. „Jak krutý, podivně po svém žitý život. Jak uhrančivá poezie. A próza jako vyrytá do kamene," vyjádřila v časopise Neon svůj obdiv k Jizvám básnířka Viola Fischerová. Jiří Staněk v literárním obtýdeníku Tvar zase napsal: „Škatulkovat Hanu Fouskovou není jednoduché, jsou to básně samorostlé a téměř nepoučené na vzorech či naopak v nich lze najít ode všeho, fosforeskují chvějivým vnitřním spiritismem. Jejich atmosféra je noční, hvězdná, letící, magická, beztížná, přetěžká."

Všechny tyto reakce mají jedno společné: úžas před přírodním živlem, kterým Hana Fousková ve své poezii je. Ztracená kdesi ve Světlé pod Ještědem, kam už jen několik literárních nadšenců chodí ohledávat vytrácející se stopy po velké spisovatelce z předminulého století, působí Hana Fousková na umělecký svět jako neuvěřitelné zjevení. Tím spíš, že svým bezprostředním okolím je vysmívána a přezírána. Se svým psem tu vede život věčného osamělce, tuláka, hledače, zoufalce žebrajícího i žalujícího, ale zároveň nekonečně pyšného na své vnitřní bohatství.

Zdá se, že má podstatně blíž ke stromům, zvířatům, horám, ba i vzdáleným planetám, než k lidem, se kterými se setkává. Je skutečnou prokletou básnířkou dneška. V posledních letech propast mezi ní a ostatními mírně zúžilo několik výstav (1998 Praha, Nová Paka, Görlitz, 2002 Liberec, 2005 Praha), knižních a časopiseckých publikací, dokonce i dokumentární film, který o ní natočili studenti FAMU (Já špatně zajizvená rána, režie Jiřina Vávrová 2000). Velkým překvapením byla i nominace na cenu Magnesia Litera za básnickou sbírku Troud (Host, Brno 2003).

Přesto je propast mezi Hanou Fouskovou a „světem“ zřejmě nepřeklenutelná: tvoří ji příliš mnoho jizev.

Krátký životopis

Narodila se 5. 5. 1947 ve Šluknově, vyrostla ve Světlé pod Ještědem. Dvakrát se pokoušela o studium výtvarného směru — na textilní výtvarné škole v Brně a pak na střední uměleckoprůmyslové škole na Hollarově náměstí v Praze — žádné ale nedokončila.

V Praze se mimo jiné pohybovala v okruhu undergroundu a podílela se i na jedné kolektivní ilegální výstavě pořádané Věrou Jirousovou.

V polovině 70. let se ale natrvalo vrátila do Světlé pod Ještědem. Zde se jí narodila dvojčata, jedno z nich ovšem zemřelo ve stáří jednoho roku.

V devadesátých letech se Hana Fousková vrátila k malování a psaní. Její obrazy jsou založeny na tvrdé barevné expresi a mají většinou figurální námět (portréty, náboženské výjevy aj.). Teprve koncem 90. let se objevuje i krajinomalba (horské scenérie, moře). V roce 1999 autorka vymalovala originálními freskami i zdi svého bytu, které byly zničeny při rekonstrukci.

Obrazy Hany Fouskové v Galerii hostů (www.Typlt.cz)

 

 

Žádné komentáře
 
Chercher la femme.